Vitamin D patří mezi nejintenzivněji studované mikronutrienty posledních desetiletí. Vedle svého dobře známého významu pro kostní metabolismus se dlouhodobě diskutuje také jeho možná role v regulaci glukózového metabolismu, sekrece inzulinu a rozvoje diabetu 2. typu. Zájem odborníků je zvláště zaměřen na osoby s prediabetem, u nichž existuje vysoké riziko progrese do manifestního diabetu.
Předchozí výsledky rozsáhlého klinického programu D2d (Vitamin D and Type 2 Diabetes Study) naznačily, že účinek vitaminu D nemusí být u všech jedinců stejný. Zatímco v primární analýze nebyl ochranný efekt suplementace jednoznačný, následné analýzy ukázaly, že osoby dosahující vyšších koncentrací 25-hydroxyvitaminu D [25(OH)D] během studie vykazovaly podstatně nižší riziko vzniku diabetu. Ukázalo se například, že účastníci s koncentracemi 25(OH)D mezi 40–49 ng/ml měli přibližně o 45 % nižší riziko diabetu a při hodnotách ≥50 ng/ml bylo riziko nižší až o 66 % ve srovnání s osobami udržujícími hladiny 20–29 ng/ml.
Otevřela se tak otázka, proč někteří pacienti na suplementaci reagují výrazněji než jiní. Jedním z možných vysvětlení jsou genetické rozdíly v receptoru pro vitamin D (VDR), který zprostředkovává biologické účinky vitaminu D v cílových tkáních. Autoři této práce se zaměřili na to, zda mohou běžné polymorfismy genu VDR pomoci identifikovat osoby, které budou ze suplementace vitaminem D profitovat více než ostatní.
Cílem studie bylo posoudit, zda polymorfismy receptoru pro vitamin D ovlivňují vztah mezi suplementací vitaminu D a rizikem vzniku diabetu 2. typu u dospělých s prediabetem. Autoři zkoumali zejména tři běžné genetické varianty receptoru VDR (ApaI, BsmI a FokI) a hodnotili, zda modifikují účinek suplementace vitaminem D₃ v dávce 4000 IU denně.
Metodika
Práce představuje genetickou analýzu dat získaných v rámci rozsáhlé randomizované, dvojitě zaslepené, placebem kontrolované studie D2d, která probíhala ve Spojených státech v letech 2013–2018. Do původní studie byli zařazeni dospělí s prediabetem definovaným podle kritérií American Diabetes Association. Účastníci byli randomizováni k užívání vitaminu D₃ v dávce 4000 IU denně nebo placeba a byli sledováni po medián 2,5 roku.
Do současné genetické analýzy bylo zahrnuto 2098 účastníků, u nichž byly dostupné údaje o genotypu i koncentracích vitaminu D během sledování. Průměrný věk činil 60,2 roku a přibližně 56 % souboru tvořili muži. U všech účastníků byly v pravidelných intervalech stanovovány koncentrace 25(OH)D a současně byla provedena genetická analýza polymorfismů ApaI (rs7975232), BsmI (rs1544410) a FokI (rs2228570).
Analýza probíhala ve dvou krocích. Nejprve autoři zkoumali, zda se riziko diabetu při různých dosažených koncentracích vitaminu D liší podle genotypu. Následně hodnotili skutečný účinek suplementace vitaminem D oproti placebu v jednotlivých genetických skupinách. Hlavním sledovaným parametrem byl vznik nově diagnostikovaného diabetu 2. typu během sledování.
Výsledky
Nejvýznamnější výsledky byly pozorovány u polymorfismu ApaI. Ukázalo se, že genetická varianta receptoru pro vitamin D výrazně ovlivňovala vztah mezi hladinou vitaminu D a rizikem rozvoje diabetu. U osob nesoucích genotypy AC nebo CC docházelo s rostoucími koncentracemi 25(OH)D k postupnému poklesu rizika diabetu. Naopak u nositelů genotypu AA nebyl podobný ochranný efekt pozorován.
V následné analýze byli proto účastníci rozděleni na potenciální respondéry (genotypy AC a CC) a potenciální non-respondéry (genotyp AA). Přibližně 70,5 % sledovaných osob patřilo mezi respondéry, zatímco genotyp AA byl přítomen u 29,5 % souboru.
Při srovnání vitaminu D s placebem se ukázalo, že osoby s genotypy AC a CC měly při suplementaci vitaminem D o 19 % nižší riziko rozvoje diabetu 2. typu než osoby užívající placebo (HR 0,81; 95% CI 0,66–0,99). Naproti tomu u nositelů genotypu AA nebyl zaznamenán žádný přínos suplementace; riziko diabetu bylo prakticky totožné ve skupině s vitaminem D i placebem (HR 1,02; 95% CI 0,72–1,44).
Zajímavé bylo také zjištění, že rozdíly mezi skupinami nebyly způsobeny odlišným vzestupem koncentrací vitaminu D. Respondéři i non-respondéři dosahovali během studie srovnatelných sérových koncentrací 25(OH)D. Rozdíl tedy nespočíval v absorpci či metabolismu vitaminu D, ale pravděpodobně v odlišné biologické odpovědi zprostředkované samotným receptorem VDR.
Autoři rovněž upozorňují, že genotyp ApaI může být prakticky dostačujícím markerem klinické odpovědi. Vysoká genetická vazba mezi polymorfismy ApaI a BsmI znamenala, že samotné vyšetření ApaI bylo schopno identifikovat většinu osob, které na suplementaci reagovaly nebo nereagovaly.
Praktické výstupy a interpretace
Tato studie naznačuje, že účinek vitaminu D na prevenci diabetu 2. typu nemusí být jednotný, ale může být významně ovlivněn genetickou výbavou pacienta. U osob s prediabetem nesoucích genotypy AC nebo CC polymorfismu ApaI byla suplementace 4000 IU vitaminu D₃ denně spojena s nižším rizikem rozvoje diabetu, zatímco u nositelů genotypu AA nebyl podobný přínos pozorován.
Výsledky otevírají cestu k personalizovanému využití vitaminu D v prevenci diabetu, budou však vyžadovat potvrzení v dalších klinických studiích.
Reference
Dawson-Hughes B, Huggins GS, Nelson J, et al. Vitamin D Receptor Polymorphisms and the Effect of Vitamin D Supplementation on Diabetes Risk Among Adults With Prediabetes. JAMA Network Open. 2026;9(4):e267332. doi:10.1001/jamanetworkopen.2026.7332.
